Rovnýma nohama do toho. Budí mě sluníčko a ranní podkrkonošská zima. Stíhám konec setu domácí poctivě řinčící crustové bestie SLAVERY. Solidní zvuk, jen se stále opakovaně u této kapely nemůžu zbavit dojmu určité instrumentální nejistoty, hlavně v pasážích,v nichž zní relativně osamocená kytara, která se nemá „za čím schovat“. Hned druhým nastupujícím je velmi mladá naděje powerviolence scény z Washingtonu. Mnoha skvadrám tohoto stylu basa úplně chybí, tady jsou hned dvě. A zas není kytara. Nemůžeš mít všechno. Je tedy pravda, že FAMILY VACATION nejsou žánrově bez kompromisů. Ve své tvorbě mísí prvky powerviolence s hardcorepunkem a grindcorem a díky živému koncertu mám podezření i na fascinaci noisem, protože takhle vazbící a kvílící baskytary jen tak nenajdete. Koncert je… ale jo, napíšu to. Roztomilý. Oba basáci se choulí u jediného mikrofonu, za nimi bičuje škopky šlachovitý bubeník a celé to působí lehce bizarně. Stejně jako název kapely. Navíc z koncertu srší určitá nervozita, kterou připisuji tomu, že FAMILY VACATION nemají moc zkušeností s většími festivaly. Tato rovina koncertu je na nich úplně skvělá. Kdyby tuhle panenskou auru mladých kapel prodávali v tabletkách, tak budu kupovat po vagónech, protože málokdy zažijete s kapelou něco tak ryzího. Ultrakrátké úderné chřestivé songy a příval čistých emocí! Kombinace, kterou miluji.

IDIOCRACY jsou další novou domácí kapelou plnou již protřelých tváří, ať už z GRIDE, BUT nebo ATTACK OF RAGE. Žánrové vymezení je tedy jasné. Řádně protřepaný šejkr, ve kterém najdete vše od hardcorepunku, přes fastcore po powerviolence. Hudebně naprosto v pohodě, jen tomu živě chybí trochu víc energie. Marně čekám, kdy takovou kapelu udělají v naší kotlině hejsci pod dvacet a přejedou tu naši šedovlasou generaci parním válcem. Kde se schováváte?

Chilská thrashová banda DEZAZTRE NATURAL dává vzpomenout na včerejší božský koncert CRISIS. Oproti nim mají jen jednu kytaru a více koketují s hardcorovou a crossoverovou stranou thrashové škatule. Jihoamerická horkokrevnost se v jejich hudbě nezapře, ale včerejší thrash párty s CRISIS v rámci stylu zůstává nepřekonána.

Belgické kvarteto z Antwerp HETZE je tvořeno ze tří čtvrtin holkama. Bohužel v jejich koncertu neslyším slibovaný ultra rychlý powerviolence a pochybuji, že by jejich bubeník byl něčeho podobného schopen, když se na něj tak dívám. To ale vůbec nevadí, protože v rámci punku je to výborná kapela! Definuje je hlavně velmi specifický dívčí řev a akordově hrané, relativně melodické kytary. Většinu koncertu táhne zpěvačka svojí bouřlivou, ale přesto ryze ženskou energií, neustále někde poskakuje nebo pobíhá nebo se natřásá. Z ranních koncertů jeden z nejlepších dne.

RAW PEACE je hudebně větší náklep, kapela se odlišuje od zbytku podobných hlavně silně přehallovaným vokálem, jinak jde ale o špinavý grindující hardcorepunk s místy trochu uskřípanou kytarovou exhibicí. V sestavě ex-členové kapel jako jsou AGATHOCLES nebo BLIND TO FILTH. Grindcorová řež UNSU ze země galského kohouta o poznání více tlačí na pilu a nutno podotknout, že instrumentálně to velmi solidně „hnětá“. Po vzoru Christophera z nejšílenější francouzské brusky INHUMATE láká na stage většinu osazenstva festivalu a poměrně velká část jeho pozvánku vyslyší, takže tu máme první pohotovost stage crew.

Jejich nástupce taktéž z Francie zvané VOMI NOIR poslouchám z bezpečí dister a zřejmě dobře dělám. Z dálky slyším podivně rozklížený goregrind. Stejně rozklíženým dojmem působí i finští GALVANIZER. Ne však hudebněm, nýbrž vizuálně. Obléct si červené krátké trenky a na nohy koně? To se teď fakt v death metalu nosí? Není na to nějaký zákon? Je tedy pravda, že death metal stále relativně mladé kapely je notně prolezlý grindovou plísní a hudebně to velmi funguje, ale ten vizuál?

Vlastně na co si tu stěžuji? Po GALVANIZER na prkna nastupují AGGRESSIVE TYRANTS. Dvě dekády fungující veteránská partička, která svůj goregrind předkládá v podivných tmavých zástěrách a BDSM maskách. Hudební produkce je něčím, co bych si asi nikdy doma nepustil, ale je to první pořádná hlínagrind kapela, při které se trochu odváže publikum. A tak vzduchem lítají nafukovací propriety a proplétají se s písničkami, při kterých se zvesela kvoká za dusotu tupatupa rytmiky. Slovenský death metalový slam zvaný CRANIOTOMY trochu zapikávám, protože mi začíná po snídani kručet v břiše, ale Petr Frinta stejně říká, že nejzábavnější na tom bylo uvádění písniček v ryze devadesátkovém stylu „ďalšia pieseň sa volá vroumchrrvroumchrrrxrrrst“.

Vracím se až na brazilskou trojku zvanou SOCIAL CHAOS. Když jsem je viděl naposledy, byli, myslím, čtyři a produkovali obhroublý chlupatý grindcore říznutý hodně špinavým crustem ve stylu DISTRUPT. Teď bez té jedné kytary je to spíš DISTRUPT meets MOTORHEAD, ale - hej! To vůbec není na škodu. Navíc je to skvělý a relativně uvolněný úvod k trojici kapel, které mají následovat.

Zaregistroval jsem sázky, který z bubeníků GRIDE, FEASTEM nebo P.L.F. bude lepší. To opravdu jde nějak zhodnotit? V každém případě, s příchodem GRIDE začíná opravdu zabijácký trojblok kapel. Čert při setu představuje celkem nový prvek jeho bicí soupravy. Myslím, že tomu říká bordelizér, a jde o DIY vyrobený rytmický bazmek, na který se dají hrát tóny. Něco podobného používá Pavel Fajt. V tomto případě jsou samozřejmě všechny sejmuté tóny přivedeny do noisových krabiček, které do repráků pouštějí pokojnější, ale řádně ušmudlané pazvuky. Celkem chápu důvody, protože trochu si vydechnout při takovém záběru, v němž se bubnuje i zpívá, prostě nutnost. Velmi příjemný je ale i fakt, že GRIDE to dodává noisový prvek, který působí vkusně a nenuceně. No a aby to nebylo jen o bordelizéru, jejich koncert je pochopitelně všedrtící!

Finštní grindcoristi FEASTEM se nenechali nijak zahanbit. Z jejich koncertu vyčuhují zběsilé naklepané rytmy všemi směry. Dvojšlapka sází kobercové nálety a rytmičák blázní jak smyslů zbavený. Však také Patrik Fält patří k nejvytíženějším bubeníkům finské extrémní scény. I FEASTEM mají svůj noiseový udělátor. Zpěvák Petri Eskelinen si s sebou přináší kouzelnou aktovku plnou krabiček, který by šlo specifikovat jako kufříkovou verzi bordelizéru. Jeho plochy jsou používány většinou podobně, tedy, aby si kapela odpočala mezi skladbami. Dá se říci, že zvuk mnohem více koketuje s harshnoisem, než tomu bylo u GRIDE.

A pak jsou tady P.L.F.. SODOM na steroidech poháněný blastbeaty? Za bicí soupravou Bryan Fajardo. Ten člověk je neskutečný. Když se podíváte do publika tak jednoznačně dokážete identifikovat bubeníky. Koukají na něj s otevřenou pusou a po koncertu půjdou přelámat svoje paličky. Bryan navíc vypadá jako člověk, který hraje ještě s nějakou rezervou. Při výkonu se mu na obličeji nepromítají skoro žádné emoce, někdy mám pocit, že při hraní ještě hledá mouchu, která mu bzučí kolem hlavy. P.L.F. je jedna z mála kapel, kde dokážu překousnout absenci baskytary. Dave a Bryan to s přehledem zvládnou sami. Hranatá postava Davea vepředu drtí Bojiště nasolenými riffy v neskutečné rychlosti a za sebou má jednu z nejlepších bubenických jistot na světě. Grindcore nejvyšší jakosti. Vše prezentováno s potřebnou energií, ale současně i s obrovskou hudební precizností. Taky jste si všimli, že Dave i při miniaturních stopkách malíčkem tlumí volume potenciometr na kytaře? Obrovská energie a neskutečný koncert.

Zas ve mně bobtná pocit, že po tomto trojbloku kapel to cokoliv dalšího bude mít velmi těžké. A taky že jo. MOB 47 po tomto náletu působí jako neškodná punková hříčka. BENEDICTION nastupující po nich mají pozici přeci jen lepší. Kapelu vidím poprvé od roku 2019 a nezůstal tu kámen na kameni. Totiž oba kytaristé Darren Brookes a Peter Rewinsky tu jsou, ale vše ostatní se změnilo. Davea Hunta nahradil navrátivší se Dave Ingram a nové tváře jsou jak za bicí soupravou, tak u basy. Koncert je sice menší párty, než tomu bylo na Symbolicu, ale zas kapela vypadá relativně střízlivě a dokáže zahrát skladby tak, že je lze poznat. Nakonec solidní death metalová jízda s dobrou náladou, při které Ingram nešetří úsměvy na všechny strany. Koncertní atmosféru narušil snad je jeden ze skoků z pódia, při kterém byla v pohotovosti sanitka, aby rozsekaného skokana dovezla a sešila zas dohromady. Podle mých informací by týpek měl být v pořádku.

Chicagští řezníci MACABRE večer osvěžují nejen příběhovými vyprávěnkami o vraždících maniacích, ale i poměrně širokou a pestrou škálou žánrových výletů mimo standardní stylové kolbiště festivalu. Techničtější kusy tak provázejí country motivy a čistý zpívánky. Vítané osvěžení pro danou chvíli. DISMEMBER ladí festival na konzervativnější notu švédského death metalu. Stejně jako u BENEDICTION nebo den před tím u MEMORIAM se setkáváme s usměvavou dobře naladěnou tlupou smrťáků, kteří do lidí ládují ikonické vály.

O překvapení dne se postarali MIDNIGHT - seskupení kolem hyperaktivního Jamieho Walterse. Tak samozřejmě jsem zaznamenal vzkazky, že tahle parta je divokou punk´n´rollovou jízdou říznutou starým heavy metalem a black metalovou špínou. Nikdo mě ale nepřipravil na to, co přišlo. Trojka zvířat, která vtrhla na obscénská prkna, dělá bordel, jaký jsem naposledy viděl snad při DILLINGER ESCAPE PLAN. Přitom do lidí tepe špinavý a řádně naspeedovaný hardrockový kolovrátek s nezanedbatelnou mírou jednoduché hitovosti a je to super. Díky složení kytara-bicí-basa je zvuk fakt průzračný a mně jde hlava kolem jak v nasazení, při kterém se oba kytaristé nezastaví ani na sekundu, dokáží hrát tak přesně, sypat do lidí energii po vědrech a ještě k tomu mít přehled o tom, co se kde šustne, aby mohli s publikem navázat potřebnou interakci. Chvílema si fakt myslím, že tihle zakuklení rarášci vylezli přímo z nějaké pekelné díry. Jejich koncert je všepohlcující. Do reálného světa mě vrací situace, kdy vidím, že si bubeník zpod černé celoobličejové masky vyndává zamlžené dioptrické brýle, aby si je otřel. Vida. Jsou to lidé. Pro jistotu to jdu zkontrolovat i po koncertě, protože mám neodbytný pocit, že současná sestava MIDNIGHT má v průměru něco kolem pětatřiceti let. Na scéně ale působí jako teenageři utržení ze řetězu. Skvělé zakončení dne. Víc vidět nepotřebuji, další kapely laskavě prominou.